Krása jako smysl světa – to je jak od Adolfa Portmanna. V podstatě souhlasím, ale jedině tehdy, když namísto krásy dosadím obecnější význam: sebezáchovnou strukturaci. Jaký se nám líbí svět? Takový, ve kterém můžeme žít. A to není svět entropické smrti vesmíru, kdy se natolik rozepne, že zbyde jen postupně chladnoucí, zřeďující se záření. Stejně tak to není ani svět totálně stlačené zhroucené hmoty černé díry, možná zárodek příštího velkého třesku.

Krása – složitá strukturovanost – je někde mezi těmito dvěma (ale možná i dalšími, které zatím neznáme) extrémními póly. Svět sám o sobě smysl nemá. Ale pro nás má smysl jen takový svět, ve kterém můžeme žít.

A ten je strukturovaný, složitý, až živý.

Obecně krásný.

K rozvoji soucitnosti Boha nepotřebuji; naopak si myslím, že od určité míry analytičnosti myšlení je založení soucitného světa na mlčícím Bohu a hlavně výsledné založení etiky na dogmatických pravidlech za velmi problematické. Typická etická situace je třeba zpovědní tajemství: co udělá kněz, který se ve zpovědní budce dozví, že zpovídaný je vrah malých dětí a chystá se zabít další dítě, protože své pudy není schopen spoutat? Poskytne zpovídanému rozhřešení a ponechá další osud situace v božích rukou? Nebo poruší dogma zpovědního tajemství a začne jednat podle vrozené soucitné etiky, tj. ochrání slabšího? Bude chránit své náboženství – nebo život?

Víra v soucitnost není víra v Boha. Prosím, opatrně – opravdový sebeponor víru zruší…

Ano, podstatou dalších úvah je ponor do hlubin významu slova víra.

Základem života je replikační cyklus. Nelze říci, že jednobuněčná sinice „věří v budoucnost“ – ale lze říci, že jednou nastartovaný cyklus replikace DNA uvnitř stability okolního světa vytváří budoucnost.

Naše „víra v příčinnost“, což je ve své podstatě především víra ve stabilitu světa, je extrapolací toho praktického základu živé existence. Myšlení samotné je cosi jako „zkratka“ toho pomalého zkušenostního vytváření živého světa. Pravidla pro přežití už nemusí být zabudovávána do struktur s pomalou reakcí a pamětí, ale díky těm miliardám let stability se z nervového systému seskládala struktura s reakcí a pamětí řádově rychlejší.

Theistická víra říká asi „Bůh je jistý, proto mám smysl.“. Atheistická víra říká cosi jako „Vše je sice nejisté, ale míru nejistoty neznáme. A jednání je možné jen s vírou ve smysl, že existence je lepší než nic.“

Moc se mi líbí váš přístup, jsem nadšen. S trochou nadsázky a kusem humoru se mi chce říci, že z vás bude jednou velmi poctivý věřící člověk, ale neřeknu to.

Minimálně jste mě přivedl k tomu, abych se trochu víc zamyslel nad postojem člověka, který víru nikdy nepoznal. Víte já jsem se v církvi narodil, od malička chodím do kostela, modlím se, Boha jsem skutečně poznal, zažil jsem jaké to je, když k vám mluví. Pak jsem prožil celkem dlouhé období, kdy mlčel. Ale o jeho existenci jsem nepochyboval nikdy, i když mlčel. Nevím jaké to je poznávat Jej jako tzv. atheista, ale věřím pevně tomu, že mi to budete jednou vyprávět.

Díky za vše.