Ateisté i věřící – oba máme myšlení, které je založeno na víře, protože spoustu předpokladů, díky kterým myslíme, vůbec nemůžeme dokázat. Všichni přemýšlíme „na kostech předchozích myslí“ – a absolutním základem, kterému „věří“ oba, je příčinnost. (potíž je jenom v představě, co je a co není příčina: někdo uznává jako příčinu jen jednoduchou poznatelnou příčinu, jiný jako příčinu vidí i nerozpletitelný komplex – proto se obtížně domlouváme a při snaze o pochopení je potřeba tohle předem vyjasnit – to je ale na dlouho…).
Ateista modeluje svět tak, že buď je schopen aspoň rámcově rozplést a zkrátit děje tak, že pojmenuje příčiny a následky, takže pozná-li příčiny, bude schopen předpovědi budoucích dějů, nebo vidí, že takového rozpletení schopen není a pojmenovává to tak, že poznávaný systém se chová z jeho pohledu náhodně.
A teď ta náhoda je představitelná dvojí:
1) kombinační – tedy problém je vtom, že následky sice mají své příčiny, jenže systém je neredukovatelný na poznatelnou složitost, chová se stylem „motýlích křídel“ (tj. mizivá odchylka v příčinách má za následek obrovský rozdíl v následcích – tzv. chaotické systémy, systémy s vysokou citlivostí, modelem je počasí – metafora: mávnutí motýlích křídel na Azorách může způsobit hurikán v Karibiku; existují poměrně jednoduché matematické funkce, které se chovají právě takhle)
2) bytostná – i v úplně jednoduché situaci, redukované na maximum, nastává náhodný děj. Modelem může být např. průchod izolované částice potenciálovou bariérou – částice bariérou s jistou pravděpodobností projde, i když na to nemá dost energie, aby tak učinila. Představte si částici jako kuličku ležící nebo se jen mírně chvějící uvnitř hlubokého ďůlku. Když se na ni budete dostatečně dlouho soustředit, zjistíte, že z ďůlku najednou sama od sebe vykočila. V normálním, jednoduše příčinném světě, se nic takového nemůže stát. Máme zatím představu, že tohle se v kvantovém mikrosvětě stane, protože nastane „fluktuace vakua“, prostě „odnikud-kdovíodkud“ přijde náhodně energie, která částici přes tu bariéru přenese.
Otázka samozřejmě je, zda vůbec existuje bytostná náhoda, zda náhodou to není jen tak, že nerozumíme skladbě světa na té nejnižší úrovni. Řekněme to třeba takhle: protože na světě neexistuje nic izolovatelného, neexistuje ani vakuum jako „prázdno“ a ten pokus s potenciálovou bariérou není vůbec nikdy možný. Je nesmyslný, taková situace nemůže nastat, žádnou částici nelze izolovat jako nelze udělat ďůlek jinam, než do země (takže když nastane zemětřesení, částice klidně z ďůlku vylétne). Částice je tedy vždy propojena s tím, čemu teď říkáme „prázdno“. Jenže jediné opravdové prázdno je ne-prostor, ne-svět, tj. tam, kde tvořivý postup času ještě prostor nevytvořil. Ale už existující prostor jako takový má složitou strukturu, která je zatím pod naší rozlišovací schopností. A stejně jako tušíme, že taková setrvačnost je způsobena „celým“ prostorem, stejně tak může být „celým“ prostorem způsobována tahle fluktuace vakua, podobná zemětřesením.
Aneb předpověditelnost, (praktická poznatelnost, zjednodušitelnost, schopnost lidsky zpracovatelné zkratky) není totožná s příčinností (každá změna nějakého děje je něčím jiným vyvolána ).
Podstatou problému ovšem může být způsob našeho popisu skutečnosti. Neumíme se na svět dívat jinak, než pomocí příčin. Je to základ toho, že jsme to, co jsme. Jedině díky tomu, že se svět chová v naší škále dějů kvazi-příčinně, mohli jsme vzniknout takoví, jací jsme. Neumíme si ani představit nepříčinné myšlení, protože takové myšlení už je jenom pozorováním, není aktivní, nevede k jednání . Aktivní nepříčinné myšlení a jednání by mohlo být snad jedině bezohledné k okolí (něco si sám pro sebe zkouším a je mi jedno, co se dál s okolím stane, jednám jen s ohledem na sebe) – ale ani tak to není doopravdy představitelné. Jsme „odsouzeni“ k tomuhle bytí, protože takto jsme se vyvinuli, příčinnost je zobecněná zkušenost celé evoluce, máme příčinnost (tj. opakovatelnost podobných dějů a tak jejich zkrácení na model příčin a následků) zabudovánu ve svých tělech. V nepříčinném světě bychom nemohli vzniknout, nepříčinný svět je pro nás totální chaos, ne-smysl.
Jestli je ale svět v jádru příčinný nebo jiný – to nevíme. Je možné, že není „tak úplně“ příčinný – to by znamenalo, že v něm existuje ta bytostná náhoda. Nikoliv náhoda jako nepředpověditelnost z hlediska poznatelnosti, ale náhoda ve smyslu absolutního chaosu.
A skutečný, bytostný chaos, si opět nejspíš ani neumíme představit, je mimo náš svět, mimo naše chápání.
Jestli uvnitř našeho světa ten bytostný chaos je nebo není – kdoví? Pojmenovat si ho „Bůh“ je způsob, jak se ho přestat bát.
Bytostný chaos, který může v kterémkoliv okamžiku udělat cokoliv, tj. třeba i zničit tento svět, je na první pohled hrůzyplný koncept: představte si to, že náš svět může kdykoliv „sám od sebe“ skončit. Pro mne to představitelné je a s tou představou už dávno žiju – prostě zacyklení, které tvoří základ „skladebné“ hmoty, tj. zacyklení toho, čemu říkáme kvarky, elementární částice, atomy… není nějaká věčným vnějším zákonem daná stabilita, ale děj, který prostě doteď funguje pořád stejně. Ale existuje nenulová pravděpodobnost, že tenhle děj „zakopne“. Prostě jestliže se doteď pořád střídají stavy A-B-A-B-A-B, najednou se v nějakém tom kvarku třeba vyskytne stav C. A pokud ten stav C je „nakažlivý“, tj. ovlivní okolí tak, že se zásadně zvýší pravděpodobnost výskytu stavu C v dalších kvarcích, hmotou se začne šířit „lavina rozpadu“.
Nádherně tento koncept rozpracoval Vonnegut v Kolíbce, kdy se komusi podaří v laboratoři vytvořit z vody takovou formu struktury molekuly H2O, že vznikne „led č.9″, který je „nakažlivý“ – jakmile přijde takto zformovaná molekula do styku s jinou molekulou vody, ta stará molekula se přeformuje do nové struktury.
Koncept rozšíření zacyklení je tedy extrapolovanou obdobou krystalizace, kdy dosud volné molekuly „naskákají“ do volných stabilních míst v krystalu. Stabilita polohy molekuly v krystalu je daná tím, že ať se molekula vydá z daného místa kterýmkoliv směrem, vždy proti tomu směru jejího samovolného pohybu působí síla nějaké vazby, která ji vrátí do stabilní polohy. Je to obdoba chování kuličky uvnitř důlku.
Takže svět, ve kterém vládne bytostná náhoda, znamená, že takový svět existuje jakoby na hřbetě jankovitého osla. Není žádná záruka, že bude pořád stejně existovat dál.
Svět sám o sobě nemá žádný lidsky snesitelný smysl.
Naproti tomu svět, ve kterém „vládne Bůh“, znamená, že máme v Bohu záruku, že náš svět jen tak neskončí. Pokud to běžné, co známe, skončí, bude to „spravedlivým posledním božím soudem“. Čili „bude něco potom“, co si lze představit jako něco „vyššího“, než je teď, a ten Bůh bude pořád. Bůh je představa „smysluplné věčnosti“.
Tenhle zásadní rozdíl pojetí světa se samozřejmě táhne lidským myšlením od pradávna. Kdysi se lidi báli toho, že slunce nemusí vyjít, protože pochopili právě to, že u některých dějů vůbec nechápou příčinu pravidelnosti. Tak si ji tam domysleli, aby se nemuseli bát chaosu – dali řádu jméno – vytvořili boha. Jak poznání postupovalo, příčina pravidelnosti z něj vystoupila – a to nechápání a božská záchranná příčina se odsunula dál. Tenhle pohyb „zbožšťování“ a „odbožšťování“ světa jede v nás pořád dál a dál – některé věci už nevnímáme jako nepoznatelné, jiné stále ano. Nikdo soudný už asi nebude říkat, že pohyb Slunce po obloze řídí Bůh a že zatmění nastane, „protože jsme proti němu zhřešili“.
Ale v zásadě nakonec dojdeme nakonec k tomu odlišení, „co je bytostná náhoda“ – něco „nám cizího hrozivého“ nebo něco „nám vlastního, příznivě naklonitelného“?
Není důvod kvůli těmto dvěma konceptům pohledu na svět vytvářet nesmiřitelné skupiny. Ve skutečnosti je přece aktuálně nerozhodnutelné, jaký pohled je vposledku správný. Zda je v základu světa bytostná náhoda nebo k nám laskavý Bůh, se ukáže jenom na tom, co doopravdy bude „na konci našeho normálního světa“. A to nám ale z hlediska budování našeho světa může být v podstatě fuk. Ten, kdo si myslí, že svět může kdykoliv skončit, sice může ve chvíli ohromení ztratit smysl života – ale jen do té doby, než si uvědomí, že v rozdílu mezi být a nebýt přikládá zcela jistě on sám větší důležitost tomu „být“. Být je lepší než nebýt. I když třeba to bytí směřuje do neznáma až nesmyslna.
A jakmile si tohle kdokoliv „bezbožný“ ujasní, nastává ujasňování „jak být“. A v tomhle se zase ukazuje, že budování „soucitného světa“, je lepší koncept budoucnosti, než „vše je dovoleno“. Předčasné nebytí, jiné než to, co způsobí bytostná náhoda, nedává žádný rozumný smysl. Je lepší být co nejdéle než zaniknout.
Takže se ateisté i teisté sejdou na poli jednání, dělají vposledku to samé, i když mají obraz světa postaven v úběžníku jakoby jinak – ta jinakost je jen jakoby „jiná tvář“ téhož. Budujeme takový svět, který by byl co nejdéle „náš“, ve kterém „to, co jsme“ bude co nejdéle – a tedy nejlépe – pokračovat. Můžeme se dohadovat, který čin je pro to pokračování lepší, který vede spíš k zániku našeho světa nebo který vede spíš k jeho zachování a rozvoji.
Nemyslím si, že rozumný člověk může dojít k názoru, že lepší je v tomto dohadování jiný názor než svůj zničit. Nevíme, jaká cesta je pravá, lepší – je tedy nejlepší jakoby „sledovat všechny možné cesty“ – a podle výsledků vybírat.
Tak to ostatně funguje na světě asi odedávna, takto je nejspíš svět „skladebně vytvářen“, ať už to zacyklování, vrstevnatost, paměť byl „záměr“ nebo „náhoda“.