když se mne někdo zeptá „proč“, mám kdovíproč nejdřív chuť odpovídat doopravdy. Drahná léta zápasím s představou příčinnosti. Vyloupli jsme ji z činů dávných sinic do sítí za čluny slov, neb svět kolem nás se vyznačuje opakováním. A kdo si if-then rytmus mezi včerejším šuměním lip zapamatoval líp – vyhrál. A nejsme snad my všichni potomci vítězů? Takže už jsme na if-then vycvičení, vidíme příčiny za každým rohem, za každým stéblem trávy, které nám vleze v sandálech do ponožky, za každým zrnkem písku, co nám vlítne do oka při cestě ze Sahary s urychlením all inclusive v turbíně motoru Boeingu 737. Úplná paranoia.
Jenže banální odpověď, že skutečnou příčinou jakéhokoliv děje je úplná minulost celého vesmíru, bys mohla považovat za trapně snobský útěk od úkolu. Zatímco já zase jako útěk vidím normální odpověď, která obsáhne jen to, co je na povrchu snadno dosažitelné.
Takže namísto traktátoidní analytické seminární práce, kterou už mám jen v hlavě, ale která se stejně dala zkrátit jen tak, že bych jí tu hlavu setnul, (což bych nerad), píšu dopis. Omluvenku. Nevadí?
To v tuhle chvíli dělám rád. Užívám si to. Ostatně co jiného je psaní, než takový dopis? A proč děláme něco, co dělat nemusíme, než že nám to dělá radost?
Respekt je naštěstí tak malý, že se tady ještě dopisy snad dají psát. Ještě víme: tenhle je ten a tamta je ta. Není to jako v novinách, kde tenhle je kdo? A tamta je která?
Nerad čtu texty, kde necítím aspoň trochu pravé prameny toho, kdo je psal. Nerad píšu těm, ze kterých cítím už předem odsouzení každé myšlenky, která není ta jejich.
Nejvíc si píšu záznamy. Ujasňuji si pohyb, svět a druhé lidi, tudíž vlastně sebe v zrcadlech okolní jinakosti. Jenže paměť mám jak síťovku (Kateřino, pamatuješ si na síťovky? Už jsem to slovo párkrát řekl a lidi nevěděli, co to je. Chtěl jsem si ji koupit – ale nikde už ji neprodávají… vlastně to bylo v obchodě, co tomu ta prodavačka nerozuměla? Neměly by zůstat aspoň někde v muzeu? Nešlo by založit nějakou módu? Nebo je svět lepší, když už v něm síťovky nejsou?) a myšlenky jako tekutý písek. Musím si psát, abych věděl, že tohle if-then už tu bylo, mám šumění lip moc rád a často kašlu na to, jestli zrovna vyhrávám.
Ale jaký smysl mohou mít mé záznamy pro ostatní, to teprve hledám. Proto asi píšu moc – a nepíšu skoro nic. Snad až se provrtám za zrcadlo a opravdu porozumím cizí řeči, abych psal pro čtení, nikoli jen pro smetání písku pod síťovkou? Do té doby mé psaní nestojí za řeč. Tak pardon.
Ale co Ty? Ty to víš, proč píšeš? Nebo se to teprve chceš dozvědět, proto sis to zadala jako úkol? Abys to, přinucena termínem v kalendáři, konečně prozkoumala?
Jenže to přece nemůžeš myslet vážně! Kdyby ses doopravdy dozvěděla, proč píšeš – budeš ještě pak chtít psát? To by mne moc mrzelo, kdyby ne. Děj, jehož příčiny detailně poznáme, se přece stává nudou.
Představ si, že bys namísto svého živého psa, u kterého nikdy doopravdy nevíš, co a proč kdy udělá, měla doma psa robotického. Vypadal by stejně, choval by se úplně stejně jako Bruno. Jenom bys věděla, že všechno, co udělá, má jasně identifikovatelný důvod, jasné proč. Opakování by bylo skutečné opakování. Jako když minutová ručička na hodinách před klávesnicí oběhne ciferník pokaždé úplně stejně (brrr, to už je tolik?). Žádné olíznutí jednou zprava, jednou zleva a jednou… (Fuj! To se nedělá!). I kdyby do toho if-then-psa zamontovali generátor náhody, nastavený pro každého majitele jinak – bavil by tě stejně jako ten živý? Kdybys čím dál víc věděla, že nožičku zvedá jen proto, že k tomu dospěl nezvratným suše příčinným mechanismem?
Tak tedy doufám, že na to své proč přece jenom nepřijdeš. Že si s ním budeš jenom tak hrát. Jako že ho chytáš. Jako že se vůbec dá chytit. Jako že dokonce doopravdy existuje. Existuje? Jedno? Jediné? Veliké? Proč? Co všechny ostatní přebije, jako když sexy dívka odvedle přejde kolem a oči&brýle&nosy všech už- až ještě- mužů se za ní, bez ohledu na cokoliv, poslušně otočí?
Těším se, co napíšeš. Těším se na to, co napíšou jiní, jejichž řeč mi připadá jako jejich skutečná řeč.
Možná proto jsem tady – a proto někdy i píšu.
Zvlášť když mne k tomu vyzve někdo jako Ty.
Za dosavadní (a doufám dlouho i budoucí) RB – díky.
Ivo
PS: já jsem to původně napsal doopravdy, ale fakt se omlouvám, sežral mi to pes. Psal jsem to na papír venku pod ořechem a oba dva naši psi vyskočili z ohrádky, jsou velmi družní. Minule utekli a družili se do krve se sousedovým chovným kačerem za 600,- Vrhali se též na koně, bratru prý za 100.000,-. Toho družnějšího jsem proto chytil a zase dal nazpátek, jenže ten chytřejší, než jsem se pro něj vrátil, ty popsané listy sežral. Strašně nerad vymýšlím to samé ještě jednou a z něj to už nedostanu, schválně dělá, že neumí mluvit. Tak promiň. Ale pořád lepší, než kdyby to odnesl ten kůň, ne?
(Téma: Jaké psát dětem do školy omluvenky? Pravdivé? I kdyby právě nevydržely s učitelkou v jedné místnosti déle než deset minut?)