O penězích se nemá smysl bavit, dokud výsledek něco nevydělá 🙂

Ale jinak musím souhlasit: snění je venkoncem velmi nebezpečná a zveřejňování snů potažmo často i nekalá činnost.

Měl jsem v textu i tuhle úvahu, jenže na RB by to bylo příliš dlouhé, takže skončila v propadlišti, Goya s Mozartem jsou „zasádrovaní“ a jenom zmínění na konci. Taky jsem třeba měl před zlomem legrační rozmýšlení o originálních alternativních koncích: mohla to být i uklízečka, která konečně přišla setřít prach, pleskání bosých nohou mohl být zvuk mokrého hadru padajícího na podlahu.

Ale pozor na rychlé soudy: ty tóny nejsou akordy, to je moje skutečná melodie. Lze si ji přehrát. Černočervená je v přírodě vysoce varovná kombinace, ale je pravda, že ačkoliv to je barevně určující pro „snový film“, kapituloval jsem nad zkracováním úvahy nad snem a dal to tam úplně jednoduše.

Mám slíbit, že to je poslední zmínka o ZG?:-)

Díky za reakci, vystihuje i mé obavy.

A nyní pár kritických poznámek, jestli tě to zajímá.

Snová scéna samotná je tak známá a předvidatelná, že na můj vkus už skoro není erotická (muž-umělec hraje, za ním se objeví krásná žena v dlouhé sukni, žena začíná tančit nebo mu s obdivem naslouchá, a spolu prožívají jakýsi hudebně-umělecký orgasmus).

Odebrala bych některá příliš popisná adjektiva („dlouhá, černočervená sukně“), podobně jako popis akordů (C-dur, a-d-…) protože ve smyslu záměru scény nejsou moc opodstatněné. Je to příliš detailné, jako bys chtěl, „aby tam opravdu všechno popsáno bylo“, jenže nemusí.

Se závěrem souhlasím: ať žijí chyby … nejen na správném místě. (Zda je to místo správné na chybu nebo ne, to v okamžiku, kdy chybu děláme, nevíme). Vím, jak jsi to myslel – když řídíme, končí legrace. Ale zimní gumy jsi přece měl, n’est-ce pas?