Ostatní průvodci a průvodkyně opouštěli hrad jak veselí námořníci, jejichž loď doplula do přístavu. Sál na přídi byl prázdný. Žádný vzácný nábytek. Žádné portréty rytířů, kteří padli v exotických bitvách, žádné prkenné podobizny šlechtičen, které umřely třetím či prvním domácím porodem. Bílé stěny, zaprášené parkety. A velká skvrna na zdi, po každém dešti jiná, větší. Potápíme se dnem nahoru, pokaždé se usmál nad odkládanou opravou střechy. Druhý úsměv už byl očistný. Nepravidelné vodní cestičky na zdi mu vymývaly text výkladu z hlavy.
S takovou myslí mohl ke klavíru. Ten jediný, těžce přičaplý proti stěně, prý nešlo vystěhovat. První tón, oktáva. Volný prostor za zády se do něj opíral, jako by vítr času začal foukat do plachet zdola, z neznámé třetí strany.
Odmala ho učili řeč jiných lidí. Hrát přesně. Opakovat složité konstrukce. Nedělat chyby. Krása k němu přicházela zvenčí. Formovala ho. Kapky jeho života dychtivě naplňovaly nádherné staré nádoby. Učily se jimi mluvit. A tuhly v nich jako sádra.
Tady hrál sám. Jako když putují kapky mezi hrbolky omítky, na každé křižovatce znovu poprvé, nikdy naposled. Chybně? Obdivoval tvary hladkých skladeb, ale když rozlámal sádru, nacházel něco jiného. Proud. Tam, kde se neznámí učitelé pohybovali s jistotou, neboť v nich soustředěný rychlý dirigent stál na vršku a posílal kapky po viditelných liniích nachlup přesně, on pomalu prosakoval džunglí detailů. Soulad se dostavoval náhodně, jako když potok obkrouží skálu v cestě meandrem nového slova; to přece není klíč, nelze-li ho uchopit a předat.
Hra ho pohltila, ale přece zaregistroval jemné cvaknutí dveří za zády. Vynořil by se, ale návštěva se jemným vstupem ponořila k němu. Nálada se otáčela, jako když se na moři zvedá vítr a mění vlny. Pravá ruka tiše vyhmatávala údolí pro jakousi známou a přitom novou jednoduchou linku, c dur, e-g-f-e, d-c-h-g, a-c-h-d, e-d…. Usmál se a věděl, že se neotočí, aby zjistil, kdo přišel. Ovládla ho sádrová představa, že daleko za jeho zády stojí žena a dlouhou černočervenou sukní pohupuje ve vlastním, ale důvěrně souladném rytmu. Dnes poprvé – naživo?
Závan vůně – otočka na špičce bosé nohy? Tanec? Byl i v něm, jen sem jeho proud nikdy nepronikl.
Hrál najednou rychle. Cítil, že skoky oktáv přicházejí tehdy, když se její nohy napnou k výskoku, akord zazněl, když zdůraznila rytmus přidupnutím. Jiná řeč, tentýž význam. Propojení sílilo. Hrál si s melodií a rytmem, chystal na ni zatáčky a pasti a ze zvuků za zády usuzoval, že je s dušeným smíchem vybírá, jako by o nich věděla předem. Když od ní uslyšel podupávání v jiném rytmu, jeho prsty ten rytmus už dávno samy hrály. Představil si její stopy v sněžně bílém prachu na parketách a bílými klapkami prošlehl červený odraz. Melodie už byla vodopádem, bezuzdným překonáváním hranic. Závany vzduchu ztvrdly a namísto šustotu látky slyšel přerývaný dech. Ostré cvaknutí, jako když na zem spadne kovová přezka.
La maja vestida
La maja desnuda
Naštěstí jsem se probral. Nízko nad obzorem oranžový měsíc, jakoby zašroubovaný do svíravé klenby mlhy. Opačná medůza, tlačící blánu nebe k zemi. Kamión přede mnou stejně netečně oranžově bliká. Nezneklidnilo mne to, jen cítím, že se přibližuji příliš rychle. Dálnici pokrývá čerstvý jiskřivý poprašek, vlevo auta. Brzdím na hraně smyku a vzpomínám si na ironicky zasněženou značku se zimními gumami – platí, když není vidět?
Tak tentokrát ještě ne. Ten příběh nekončí. Konec teprve bude.
Děkuji ženám, Goyovi, Mozartovi, Čajkovskému, dálnici D1 – a zvlášť Levným knihám, jejichž poškrábaná cédéčka zachraňují nebohé semenaristy.
Ať žijí chyby na pravém místě, umožňující přežít.