Po dlouhé době šel jsem zase k řece
sám
večer
beze slov
jen s myšlenkami
ostrou chůzí
Na soutoku seděl mlčenlivý rybář
vlasce napnuté po proudu
ani se neotočil
Zašel jsem tedy do lužního lesa
Díval se kolem v přítmí
plném kopřiv a starého listí
a říkal si To znám
Je to pořád stejné
A vždycky to tak bylo
kdykoli v myslitelném lidském čase
Připadal jsem si starý
Nepřekvapilo mne srnčí stádo
Neobdivoval jsem klidný proud
Ani bažant dýchající kousek od vztažené ruky
svým vzletem nezpřeházel nic
v mé mysli
Věděl jsem že nemohu nic přidat
smírně jsem přesýpal
ozvěny starých převrstvených nálad
kterými si vás zrcadlím
jako se díváme na bohy dávných národů
je stejně marný můj klid
jak jejich horká síla tance
A přece když se vracím po poli
za soumraku
když sbírám ojíněné ostružiny
a hladím sem tak nepatřičný
zlatý klas pohozené kukuřice
přece do mne vane podzimní vítr
lhostejně velebného koloběhu
a roztáčí slova
mlýnku modliteb.
(7.10.2002)