„Hele, cedule“, řekla a otevřela dveře s nápisem „Tady není průchod!“. Dvůr s auty. Temná ulička. Odpadky. Sešlapaný plot. Vrata s ohmatanou, stokrát odlomenou závorou. A jsme, kde jsme chtěli být, na souběžné ulici. Chvilka nejistoty proti dlouhým minutám obvyklé cesty na vzdálenou křižovatku podél bloku domů bez tváře.
„Čemu se pořád směješ? Té ceduli? Přece by někdo nezakazoval průchod, který není?“
Ještě pořád se směju. Teď třeba okamžitému nápadu, že bych si mohl dát do závěti poslední přání, aby pohřebáci cestou ke krematoriu stylově naposled projeli značkou „Průjezd zakázán“. Splnili by to?
(Hm… Může nebožtík platit pokutu? Komu se strhnou body? Myslí na to zákon? Ejhle podivná výjimka, precedens! Srdce právníků zaplesá, jako když sběratel nalezne ve stolku po dědovi stoletou známku s platným razítkem Kajmanských ostrovů, které kdysi přihvízdlo britské královně k obličeji slušivý plnovous v barvě khaki a vedlo tak k dosud platné úpravě poštovních předpisů impéria. )
Mám i nemám rád zkratky.
Cesta, zkratka bloudění. Dálnice, zkratka cesty. Přímý let, zkratka dálnice.
Procházka v lese, pokus zapomenout na nezrušitelnost zkratek.
Slovo, zkratka k významu. Význam, zkratka ke zkušenostem zástupů před námi. Jazyk, zkratka lidského světa.
Paměť, zkratka života. Příběh, zkratka paměti. Román, zkratka příběhu. Film, zkratka románu. Reklama, zkratka filmu.
Esencí zkratkovitosti jsou mapy a satelitní snímky v počítači. Budu vděčný každé čtenářce neb čtenáři, pokud najde nějaký jiný případ zkratky, která může tak snadno měnit měřítko.
Satelit vyfotí krajinu v Posázaví s rozlišením půl metru. Chcete se podívat, jak vypadá Pacifik? To zvládne i předškolák. Sjede v obrázku měřítkem tak, aby desetimetrové obdélníky byly ještě viditelné (pro tuzemské cizinky a cizince: nezbláznil jsem se a nehledám kontejnerizované trosečníky na suchu, Pacifik je v Čechách trať, ne oceán) a pokud vlak cestou do Čerčan strachy před kritikou jízdy nezůstal v tunelu, lze ho prohlížením kolejí nalézt. Chcete jen přehled, jak moc je tahle krajina lesnatá, polnatá či silnicovatá? Měřítkem do mínusu – a celý snímek se promění v nepravidelné okrové a temně zelené plošky, linie silnic semtam mezi nimi. Žádná práce, žádné přemýšlení a přitom nekonečné množství zkratek v jednom.
Zkuste takhle něčím zkrátit půlhodinu Beethovenova klavírního koncertu na pět minut, abyste si ho mohli poslechnout jen zběžně.
To ale jde, řekne mi v duchu postava dirigenta. Musím ho přece uchopit jako celek, když chci cítit, jaký má tvar, jak spolu motivy souvisí.
A to ten koncert slyšíte zkráceně?
No, že bych ho přímo slyšel… Já si ho představím. Hlavní melodie, rytmy. Povahu vět. Já ho vlastně jakoby vidím a slyším zároveň. Mám ho v sobě notu po notě jako slova nádherného slavnostního projevu, v němž mne těší každý obrat. O čemkoliv v něm přemýšlím, zároveň slyším.
(Postava ví, ale já – nevím. Pokud to čtete a jste dirigent, ozvěte se mi, prosím, Beethoven nemá e-mail a na některé otázky zásadně mlčí v c-moll.)
Zrak, matka představy. Představa, matka zkratky. Zkratka, princip představy.
Semínko, zkratka stromu. Buňka, zkratka organismu. Replikační koloběh, zkratka, která se prý milióny let sama utvářela ve vrstvách jemného říčního jílu, opakujících strukturu podkladu jako když necháte padat listy teninkého papíru na malý rezivý klíček. Zkuste to. Vraťte se k stolisté hromádce za sto let – obrázek klíče najdete i na poslední stránce. Zasypte v duchu klíček miliony čistých papírů a představte si místo rzi látky, které se přitahují a zapadají do sebe jako různotvaré magnety. Do A pasuje jen B, vše ostatní nedrží a v proudění odpadá. Do B zapadne jen C, do C jen D, do D jen A. Cvak, cvak, cvak, cvak. V teplé vodě se vznáší látek ABCD pořád dost, vybublávají už milióny let stejně z průrvy na mořském dně. Taky se vám ta samoskládanka začíná líbit? A nejde z toho rozjetého motoru i děs?
Teď už se jedna buňka z druhé narodí tak snadno, že za devět měsíců jich má člověk bilióny. Cyklus, technologie – nezrušitelná zkratka minulého tápání. Které přitom pokračuje podivuhodnou možností víru minulých a předminulých zkratek na stále vyšší kombinatorické úrovni. (Vždycky další? Kdy se možnost víru vyčerpá?)
A proč se mi zkratky nelíbí?
Prokrustovo lože textu, zkratka myšlenek. Iluze, zkratka obtížné pravdy. Vnímané okolí, zkratka nás samotných. Blízkost, zkratka mne v druhém a druhého ve mně. Moc, zkratka pradávné slasti. Slast, zkratka smyslu. Cit, zkratka rozhodování.
Zvyk, zkratka dobra.
Smích, zkratka útěku z bezradnosti.
Jeden život, zkratka existence.