Lidé odedávna chtějí víc, než čeho mohou zrovna dosáhnout. Proto pořád rosteme. Volný let, o kterém snili naši předkové tisíce let před vytvořením mýtu o Ikarovi, si už dnes můžete vyzkoušet na běžné dovolené . Alladinova džina s neškodným zdrojem energie, abychom se mohli nechat hromadně vynášet lanovkami na vrcholky dvoutisícovek a netrpěli výčitkami, že si užíváme spotřeby na úkor příštích generací, už prý doháníme. I když se mi zdá, že termojaderný reaktor se k nám chová podobně jako Zenonova želva k Achillovi a kdykoliv mu už už dýcháme na záda, zase, prevít jeden, o kousek popoleze.
(Mimochodem, určitě víte, co by civilizaci na Zemi téměř jistě vrhlo zpět a co je během pár tisíciletí vysoce pravděpodobné: ještě před osmnácti tisíci lety vyrůstal 30m vysoký ledovec den cesty pěšky od místa, kde teď zkracuji věty do rádoby snesitelné podoby. A to si pište, že na něj by nám ani všechna ropa nestačila a že do teplých pásem bychom se všichni nevešli. O bílé, nikoli modré planetě jste opravdu, ale opravdu ještě neslyšeli?)
Ale jak je na tom sen Gilgamešův? Jak si stojíme s praktickou individuální nesmrtelností?
Tak především tu máme zdravotnictví. Kdyby se Stephen Hawking narodil v době Galilea nebo Newtona, asi by mu dobové pouštění žilou k dlouhému, šťastnému a plodnému životu moc nepomohlo. Jenže při všem pokroku nám medicína nejspíš život neprotáhne déle než tak do stovky. Přitom složitost světa a tím pádem i jeho přesnějších modelů, jako třeba takové teorie superstrun, je tak obrovská, že ani geneticky vysoce nadprůměrná „rychlost myšlení" jednou nebude stačit na to, aby člověk v těch několika biologicky vyměřených desetiletích stihnul vybudovat si v mozku potřebnou komplikovanou představu a pak s ní zvládnul dělat myšlenkové pokusy.
Máme tu ovšem genetiku. Tělo bylo evolucí vytvarováno do určité životní strategie tak, aby během pár desetiletí vyrostlo, rozmnožilo se a postaralo se o potomky, případně i o vnuky. Buňky tedy zvládnou jen určitý počet dělení, telomery se postupně zkracují a degradace je nevyhnutelná. Možná ale za pár století dokážeme přeprogramovat kmenové buňky vlastního těla, aby nám vedle chřadnoucího srdce či ztvrdlých jater vypěstovaly v živném roztoku náhradní orgány. Není to nic tak světoborného, umí to už obojživelníci . Už vidím ty reklamy: „Jedině s naší Semper In Spiritus Whiskey můžete být blažení věčně! Jedině my Vám při předložení dvou set nálepek zaplatíme transplantaci jater!" Nebo pro neurologii popírající romanti(č)ky: „Jen s naší zdravotní pojišťovnou budete moci tvrdit: Srdce už mám třetí, ale ženu v něm pořád jen tu jednu!"
Ale co s tím, co opravdu dělá člověka člověkem?
Co s odcházejícím mozkem?
Můžu žít bez nohou a rukou, třeba skoro pořád na jednom místě. Dokud mi zbyde aspoň nějaký oboustranný komunikační kanál s okolím, můžu žít slepý, hluchý nebo němý. Nechtěl bych to, ovšem když dřepím celý den před počítačem – umím si to docela dobře představit.
Ale přestanu-li myslet a ztratím-li paměť zánikem neuronů, už to nejsem já, kdo žije.
Měnit neuron po neuronu, když jich je několik miliard, synapsí jsou bilióny a zjevně záleží na každé drobnosti?
Jak to ksakru udělat?
Asi tak před rokem mne po jednom hodně růstovém rozhovoru napadla představa, jak by to mohlo jít. Vypadá šíleně. Ale zatím jsem nenašel argument, který by mi ji principiálně vyvrátil a smáznul mi ji z hlavy. Tak jsem se rozhodl zbavit se jí tady, vážně-nevážně.
Ti, kdo čtou tento článek na počítači, v mých naivních představách vědí, co to je harddisk. Lidé od počítačů pak jistě znají takzvané „zrcadlové harddisky" na serverech. V počítači jsou dva naprosto totožné disky a každý bit se tedy zapisuje dvakrát – paralelně. Čte se jenom z jednoho disku, druhý je záložní. Když má kterýkoliv disk poruchu, druhý zůstane obvykle nepoškozený. Takže se místo porouchaného zamontuje nový, na něj se nakopíruje obsah toho neporušeného – a jede se dál, jako by se nic nestalo.
Teď si představte, že vedle vlastního mozku máte taky ještě jeden, který funguje zrovna stejně paralelně, jako ten paralelní disk. Kdykoliv se v tom hlavním mozku něco změní, přiroste synapse, zvýší se propustnost nějaké cesty, propojí se nějaký okruh – v paralelním mozku se udělá přesně to samé, se stejnými důsledky.
Až biologický mozek začne dosluhovat, prostě se člověk bude moci rozhodnout, že přepne na ten druhý – technický. A ten už bude vytvořen takovým způsobem, aby byl udržovatelný, zálohovatelný a opravitelný, tj. v podstatě věčný.
Prokristapána, říkáte si, copak tohle je nějaké řešení? A jak by se vytvořil ten paralelní technický mozek?
Těžce. Je to práce možná na tisíciletí. Bude se muset začít tak jako příroda, u zvířat s nejjednodušším nervovým systémem. Musí se nám podařit zkonstruovat nějaký „nanoneuron". Stavebnici sítě, která dokáže jak nejjemnější houba růst společně s nervovou sítí a kopírovat ji ve všech podstatných funkcích. A přitom ničemu nevadit, chovat se z hlediska organismu zcela netečně. Naroste nová synapse? Příslušným nanoneuronům taky. Navíc se někde v řídícím centru nanoneuronů zaznamená, že se to stalo, takže bude k dispozici i trvalá paměť formování sítě. Postupně se naučíme, jak funguje nervová síť červů, měkkýšů, členovců, obratlovců…. Poznáme jejich život zevnitř, uvidíme jejich očima, budeme vnímat všemi dalšími jejich smysly. Porozumíme jim a budeme schopni s nimi „mluvit" – budeme totiž znát a číst jejich paralelní „mozky". A někde na konci téhle cesty se nám podaří tohle zvládnout u člověka.
Vědomí se vytvářelo jako zkušenostní struktura stamilióny let. Představa, že ho v čase, po který dokážeme udržet civilizaci, technicky vytvoříme „na zelené louce", mi proto připadá neprůchodná: nestihneme to. Ale zkopírovat vědomí, které už existuje? To je přece úkol úplně jiného řádu. To bychom mohli dokázat. Vědomí, existuje-li materiálně, bude v „nanomozku" stejné jako v materiálním mozku biologickém. A bude i stejným způsobem, tj. vnitřní a vnější komunikací, růst, nebude to žádný „automat", bude to člověk, který ve svém životě pokračuje. Ponese si všechny svoje vzpomínky. Ale bude mít mnohem větší možnosti.
Perspektiva je jasná. „Nanomozek" už může fungovat na nebiologickém základě. Ale stejně tak by mohl i zvládat řízení biologického těla, pokud dokážeme zkonstruovat příslušné chemické a biologické „převodníky". Ale to už je představitelné, to trochu už i umíme. Podstatné ovšem je, že nanomozek může mít jakékoliv technické tělo: smysly, komunikátory. Může být skutečně „zazálohován" jako data a „odeslán" a „znovu vytvořen", může se donekonečna učit a čím dál lépe modelovat svými zkratkami svět. Takže cesta k poznání a osidlování vesmíru ze Země by byla otevřená. Nemusely by se složitě zajišťovat biologické životní funkce, vymýšlet hibernace. A přece by vesmírem putovali lidé, zrození a vyrostlí na Zemi.
Nebo si představte, že se na něco potřebujete zeptat, dejme tomu prababičky. Žít dál se jí už aktivně nechtělo, byla unavená. Ale uvolila se, že tu s vámi zůstane, protože minulost, při té … vždycky ožije. Tak na ni jemně zaťukáte: Babi, povídej, jak to bylo, když jste se s pradědečkem potkali? Ona vám to vypoví – a pak se jí bude zase lépe spát.
Už dávno si říkáte: „Hoďte na něj síť!" ? Jasně, já vím. Hitler, Stalin, Pol Pot, Star Trek, Hollywood.
Už vidíte, jak šílení sadističtí vědci cpou ubohým trpícím zvířatům do mozku nějaké dráty a pak totéž dělají lidem. Vidíte, jak spolu bojují armády vojáků, ovládaných na dálku. Jak žádná myšlenka ani událost nemůže zůstat utajena, protože je navěky zapsána v nanomozku a může být přečtena (pokud ji někdo najde). Jak technolidi vyhubí biologický život na Zemi a zaberou si ji pro sebe. Jak budou bohatí žít věčně a chudáci jim budou otročit bez možnosti vzpoury. Jak zlo, kterého jsou lidé schopni, přestane být omezeno délkou jednoho života. Makropulos, Matrix, Orwell nebo něco apokalypse podobného.
Smíme to udělat? Narušit odvěký řád, přeskočit do další, memetické dimenze? Proč bychom to měli dělat? Někdo přece nemusí chtít žít dál? A jiný může dokonce i chtít, aby ani ten druhý nežil, jak dlouho se mu zachce?
Samozřejmě, je to jen možnost. Sen Gilgamešův, ale i trest Sysifa, Tantala nebo Prométhea. Etika budoucnosti bude plná frontových linií příštích bitev. Doufejme, že čím dál víc jen memetických. Bude jich nepředstavitelně mnoho a lidé je budou muset vybojovat tak jako tak. Nastavit množství nových zpětných vazeb, aby se nám z kukel snů nevylíhly denní noční můry. V paměti naší kultury je pramálo událostí planetárního rozsahu, snad jen „potopa světa", způsobená protržením úzkých šíjí pod náporem vody z tání ledovců, byla zachycena už v onom Gilgamešovi. Nebude pořád takový „klid na práci", jako máme teď. Snad až budeme muset řešit katastrofy horší než naše dosavadní mezilidské, zaroste nám solidarita se všemi lidmi a s celým životem mnohem hloub pod kůži.
Nebo vidíte totální technické potíže? Proboha, miliardy nanosoučástek, kdo to vyrobí? Musí se zvládat samy vyrábět, aby mozek mohl růst, i to máme odkud okopírovat. Biliony synapsí, kam je zaznamenat? Příroda v mozku pracuje s buňkami, my budeme muset jít někam k atomům – nakonec DNA je přece krásný příklad molekulární paměti. Můžeme využít stamilióny let pokusů a přečíst si v organismech jejich fungující výsledky. Těch změn, které se dějí najednou, je šílené množství! Právě proto změny nelze sledovat centrálně, každý neuron a jeho bezprostřední okolí musí mít svůj zrcadlový nanoneuron bezprostředně u sebe. A proč by mělo v nanomozku vzniknout vědomí? Proč by nemělo? Jak by se zajistilo, aby se nanomozek sám nezapnul a nezačal se s biologickým mozkem hádat? No, určitě líp, než to zvládáme teď u schizofrenie.
Nenašel jsem principiální důvod, proč by se touhle cestou nedalo jít.
Pokud je to tedy náš sen. Nesmrtelnost.
Samozřejmě, jít tudy nemusíme.
Ale můžeme.
Rosteme, kamkoliv to je možné.
Timšel.